ROZHOVOR DVOJČÁTEK V BŘÍŠKU

-Věříš život po porodu?
-Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu právě proto,abychom se připravili na to,co bude pak.
-Blbost,žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?
-To přesně nevím,ale určitě tam bude více světla než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.
… -No to je přece nesmysl! Běhat se nedá a jíst pusou to je úplně směšné! Živí nás přeci pupeční šňůra. Něco ti řeknu.Život po porodu je vyloučený-pupeční šňůra je už teď moc krátká.

-Ba ne, určitě něco bude.Jen asi bude všechno trochu jinak,než jsme tady zvyklí. Tunel,na jeho konci světlo. . .
-Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí – a vůbec, život není nic jiného než vleklá stísněnost v temnotě.
-No já přesně nevím, jak to tam bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.
-Mámu? Ty věříš na mámu? A kde má podle tebe být?
-No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom nebyli.
-Tomu nevěřím. Žádnou mámu jsme nikdy neviděli, takže je jasné, že žádná není.
-Ale někdy, když jsme zticha, můžeme zaslechnout, jak zpívá nebo cítit, jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom.